Paktu stability se nyní věnuje pozornost hned z několika důvodů. Prvním z nich je jeho explicitní zpochybnění předsedou Evropské komise Romanem Prodim. Druhý důvod je třeba hledat v rozjitřené diskusi, jež se vedla u příležitosti schvalování českého státního rozpočtu na rok 2003. V tomto kontextu bude užitečné vysvětlit, jakou roli může v ekonomice hrát deficit veřejných rozpočtů a zda je třeba s ním pracovat.

K zodpovězení této otázky je třeba znát cíl, kterého je žádoucí dosáhnout. Co to může být? Všeobecně se zdá, že vyrovnanost – či nevyrovnanost – veřejných rozpočtů sama o sobě cílem není. Naopak. Je prostředkem k dosažení jiného cíle, který si dovolím označit jako prosperitu či blahobyt. Je tedy možné tvrdit, že hospodářská politika usiluje o blahobyt občanů a veřejné rozpočty se považují za jeden z prostředků, jak jej dosáhnout.

Veřejné rozpočty mají své výdaje a příjmy. Pominu-li v tomto okamžiku mýtus o anticyklické roli veřejných rozpočtů (nebudeme se jím zabývat, neboť předpokládáme, že byl již definitivně pohřben), blahobytu se má dosáhnout pomocí výdajů, a příjmy (daňové a nedaňové) představují náklady na tuto činnost. Z toho vyplývá, že daňoví poplatníci nemohou vlastní aktivitou vytvořené prostředky použít k dosahování svých cílů, které oni sami považují za hodné naplnění.

Na první pohled se zdá, že snem každého politického hospodáře je prostředky pouze vynakládat a pokud možno nevybírat žádné daně. Deficity veřejných rozpočtů by v takovém případě byly něčím vítaným, nikoli opovrhovaným. V čem je tedy jejich problém? V tom, že stát není běžný ekonomický subjekt. Pokud by se například pan Novák rozhodl konat blaho a zavedl systém penzí, dávek v nezaměstnanosti atd., mohl by tak činit, dokud by nepřišel na mizinu (dokud by tuto „veřejnou službu“ zvládal dotovat z nějaké své tržní aktivity). Pak by asi skončil. Nic dalšího by se nestalo. Žádný deficit by zde neexistoval.

Stát se ale od pana Nováka podstatně liší. Nemá žádné vlastní prostředky, z nichž by mohl svou „dobročinnost“ financovat. Nepodniká, neposkytuje služby, za něž jsou lidé ochotni platit. Kdyby tomu tak bylo, byl to zcela běžný soukromý podnik a problém veřejných rozpočtů by zde neexistoval. Současná situace je ale jiná. Politici chtějí konat dobro, nemaje k tomu žádné prostředky. Musí je proto nějak získat.

Otevírají se před nimi tři možnosti. První je výběr daní, což znamená, že k panu Novákovi a k ostatním občanům přijde berní úředník a oznámí, že on teď bude konat dobro za ně, ať se jim to líbí či nikoli, a odebere jim proto jistou část jejich majetku. Druhou možnost představuje půjčka. Zde se přímo vnucuje otázka, jak může stát získat půjčku, když nemá žádné vlastní zdroje, z nichž by půjčené prostředky někdy vrátil. Odpověď je snadná. Stát si peníze, které dluží, sám vytvoří. Z čeho? Z ničeho. Právě tato „zázračná“ schopnost státu z něj činí „důvěryhodného“ dlužníka. Jen stát má moc rozhodovat o majetku občanů ať již ve formě zdanění či skrze tištění peněz.

Důsledky jednotlivých možností, které nyní političtí hospodáři zabývající se veřejnými rozpočty mají, mohou být různé. Pomiňme otázku výdajů. Předpokládejme, že lidem neškodí, nýbrž prospívají. Byť je to více než odvážný předpoklad, lze jej v kontextu tohoto zkoumání připustit. Nechť tedy výdaje představují ono dobro, k jehož naplnění musíme obětovat jisté náklady. První variantou je vyrovnaný rozpočet. Každý rok se při volbě této strategie vybere stejné množství prostředků, jako se vydá. Každý rok politici odeberou svým občanům právě takové množství prostředků, jaké jim umožní nakoupit statky, o nichž se domnívají, že je občané ke svému štěstí potřebují. A zde je první problém. Zatímco pan Novák provozoval charitu na vlastní riziko, aktivita státu je násilná – občanům se brání spotřebovávat to, co chtějí. To, že stát za vybrané prostředky také něco poskytne, je věc jiná. Je nesporné, že zdanění způsobuje kalkulační chaos. Protože si lidé nemohou obstarat to, co sami chtějí, tržní ceny nejsou skutečné. Podnikatelé, kteří na základě těchto cen provádějí ekonomickou kalkulaci (rozhodují o tom co a jak vyrábět) vycházejí z mylných signálů. Vyrábějí pak něco jiného, než si lidé ve skutečnosti přejí, a vyrábějí to neefektivně. Dochází k plýtvání.

Druhou možností státu je nepokrývat své výdaje zdaněním, nýbrž půjčkami od občanů. Tato varianta je nicméně pouze hypotetická, protože se nemůže dočkat reálného naplnění. Skončit může několikerým způsobem. Prvním z nich je, že stát půjčku nesplatí. Pokud občané svou půjčku nevnímali jako dar, budou oloupeni. Opět pomiňme tento bezprostřední účinek. I zde existuje dopad na racionální alokaci zdrojů, avšak oproti předchozímu příkladu nedopadá na všechny ekonomické subjekty, nýbrž pouze na ty, které věřily státu a byly okradeny. Když se ale politici rozhodnou vypůjčené peníze „vrátit“, mohou volit mezi dvěma alternativami. Použijí-li k uhrazení půjček daně, přechází tato alternativa do varianty první. Zbývá ale ještě jedna možnost. Stát si může peníze na splátku dluhu jednoduše vytisknout.

V „lepší společnosti“ evropských států se politici uchylují pouze ke dvěma posledně jmenovaným alternativám. První jsme se již věnovali, zaměřme se na druhou. Ta probíhá tím způsobem, že stát vydá dluhopisy, které nakoupí soukromé subjekty. Fakt, že se nejedná o klasickou půjčku, se projeví v okamžiku, kdy uvedené dluhopisy odkoupí centrální banka, čímž uvede do oběhu nové peníze. To se odrazí ve vyšší cenové hladině. Tato inflace není ničím jiným než jistou formou daně, která odebírá reálné bohatství z rukou všech občanů do rukou státu a s ním spřízněných subjektů. Mimo tento přerozdělovací efekt, o němž jen stěží můžeme hovořit jako o růstu blahobytu, opět vzniká kalkulační chaos. Prostředky, o nichž se lidé domnívali, že jsou investované, ve skutečnosti investované nebyly. Stát je spotřeboval, nakoupil za ně tanky, letadla, obilí, tabule, počítače, vyplatil na mzdách úředníkům. V okamžiku, kdy se ukáže, že stát nemůže „úvěr“ splácet, odhalí se jím spáchaný podvod a za normálních okolností by začal pracovat přizpůsobovací mechanismus. Ceny i úroková míra by se postupně vrátily na svou výchozí (nižší) úroveň. Jestliže však do hry vstoupí centrální banka, k uplatnění tohoto mechanismu nedojde. Podvod je dále maskován, centrální banka vrátí věřitelům peníze, které však již nejsou stejně hodnotné jako ty, které půjčili. Centrální bankéři vytvořili peníze, nikoli však reálné bohatství – iluze pokračuje, a tím bolestnější bude její konec. Čím déle potrvá, tím více kapitálu stát zkonzumuje.

Jaký je závěr? Pokud připustíme, že výdaje veřejných rozpočtů jsou ve vztahu k blahobytu pozitivní (což je velmi odvážná hypotéza, neboť lidé žádným svým jednáním nedemonstrují, že by tomu tak bylo), pak stále musíme mít na paměti, že tyto výdaje vyžadují získání určitých příjmů. A to buď z daní, které způsobují kalkulační chaos a poškozují blahobyt celku, nebo tiskem nových peněz – tj. díky inflaci, jejíž důsledky jsou obdobné. Ať tak či tak, občané trpí. Nelze než uzavřít, že trh je narušován rozpočtem deficitním, vyrovnaným i přebytkovým.

Může tedy být Pakt stability a růstu, který zavazuje země k udržování schodků veřejných rozpočtů pod 3% HDP, zárukou skutečné stability? Odpověď závisí na její definici. Znamená-li stabilita takový vývoj, kdy ekonomický systém v sobě neobsahuje inherentně zabudované chyby, pak nelze než odpovědět jednoznačně negativně, znamená-li však stabilní chaos, pak lze zřejmě souhlasit.

Je problém deficitu veřejných rozpočtů z pohledu ekonomie zcela irelevantní? Ano i ne. Samotné deficity totiž nepředstavují nějaký samostatný ekonomický jev hodný zkoumání. Problematické jsou výdajové programy státu a jejich důsledky, problematické jsou daně a jejich důsledky, a v neposlední řadě také inflace a její dopady na ekonomiku. Snaha zredukovat analýzu těchto otázek na zkoumání jediného čísla – podílu deficitu veřejných rozpočtů k HDP – se jeví jako velmi nešťastná.

Pakt stability tak dle mého názoru nepředstavuje nic jiného než další pokus politiků zamaskovat skutečné problémy předstíráním zájmu o blaho celku. Skutečným problém vidím v tom, že skrze politický proces se rozhoduje o polovině vyprodukovaného bohatství, a že toto rozhodování vede k dalekosáhlému chaosu a plýtvání. To, jakou podobu na sebe tento chaos nakonec bude mít, může sice být zajímavé, přesto však v naší situaci podružné.

David Lipka je výzkumným pracovníkem Liberálního institutu. Pravidelně publikuje v časopise Terra Libera.