Úrokové sazby u veřejného dluhu se v eurozóně opět rozklížily a svým rozpětím připomínají dobu před zavedením eura. Disparity v platebních bilancích setrvale sílí. Krize svrchovaného zadlužení se prohlodává z periferie do jádra a exodus kapitálu akceleruje. Z Itálie a Francie už od léta pláchlo asi 300 miliard eur v čistých hodnotách.

Tiskařské lisy v Banque de France a Banca d’Italia jedou přesčas, aby odliv peněz vyrovnaly. Jenže to úprk jedině zesiluje, protože tvorba většího množství peněz brání růstu úrokových sazeb na úroveň, při níž by pro kapitál bylo lákavé zůstat.

Kdyby Evropa měla tatáž pravidla jako Spojené státy, kde regionální banky Federálního rezervního systému musí Fedu za zvláštní tvorbu peněz platit cennými papíry zajištěnými zlatem, tolik dodatečných peněz by nevznikalo a únik kapitálu by byl omezený. Namísto toho lokální tištění peněz v zásadě exodus podněcuje a přispívá k němu.

Nechce-li se eurozóna uchýlit k regulaci kapitálu, má jen dvě alternativy: buď lokální tištění peněz ztížit, anebo v zemích, jež trhy pokládají za ne zcela bezpečné, nabídnout investiční záruky.

První možností je americká cesta, která rovněž vyžaduje, aby ti, kdo kupují, nesli rizika vlastní veřejným či soukromým cenným papírům. Daňový poplatník není do věci zatahován, ani v krajních případech, a státy mohou zbankrotovat.

Hans-Werner Sinn

celý komentár