Bude náš mozek v budoucnu menší?
Stejnou otázku si položilo sedm výzkumníků na University of Bristol ve Velké Británii. K řešení použili matematické modelování
Nějakou dobu už je známo, že savci mají dva systémy, kterými jejich mozek reaguje na nastalé situace a které se liší dobou potřebnou k uskutečnění reakce. Soudí se, že starší, rychlejší ale méně přesný rozhodovací systém přestal vyhovovat a to vedlo k rozvoji systému, jež byl sice pomalejší, ale přesnější co do kvality rozhodování. Tak se pod evolučním tlakem vyvinula šedá kůra, tak jak ji nalézáme u lidí a primátů dnes.
Rychlá reakce nám kdysi zachraňovala život před dravou zvěří. Dnes mohou být instinkty výhodou například v situaci, kdy potřebujeme zabránit čelní srážce.
Pete Trimmer, první autor podepsaný pod studií o které zde referujeme, to vysvětluje následovně: „ Když porovnáme mozek člověka s mozkem plaza, zjistíme, že si jsou velmi podobné. Jedinou výjimkou je povrchová korová vrstva obklopující podkorovou oblast, která je naopak společná pro všechny obratlovce.
Stejně jako obyčejná ještěrka (bez korové oblasti) činí rozhodnutí, tak i u člověka má jeho podkorová vrstva jisté rozhodovací pravomoci.“
Stejně jako obyčejná ještěrka (bez korové oblasti) činí rozhodnutí, tak i u člověka má jeho podkorová vrstva jisté rozhodovací pravomoci.“
Funkční zobrazovací magnetická rezonance ale odhalila, že část mozkové kůry (tedy ta část mozku, která se nám vyvinula teprve nedávno), je také zapojena při našem rozhodování. A tak je nasnadě otázka, zda je vhodné mít mozek se dvěma rozhodovacími centry? Odpověď se snažil se svým týmem najít i Pete Trimmer, autor studie.
Velký mozek neznamená jen výhodu, je to i hmotnost navíc, se kterou se pak musíme nosit, ale především jde o velkou zátěž na energetické zdroje k uspokojení potřeb velkého mozku. Otázka tedy zní – neznamená vznik výkonného rozhodovacího systému v korové oblasti to, že starší, primitivnější oblasti ztrácí význam a stávají se pro nás zbytečnými? Pokud by tomu tak bylo, potom můžeme očekávat, že začnou zakrňovat a spolu s tím dojde i ke zmenšování našich mozků.
Velký mozek neznamená jen výhodu, je to i hmotnost navíc, se kterou se pak musíme nosit, ale především jde o velkou zátěž na energetické zdroje k uspokojení potřeb velkého mozku. Otázka tedy zní – neznamená vznik výkonného rozhodovacího systému v korové oblasti to, že starší, primitivnější oblasti ztrácí význam a stávají se pro nás zbytečnými? Pokud by tomu tak bylo, potom můžeme očekávat, že začnou zakrňovat a spolu s tím dojde i ke zmenšování našich mozků.
Aby Trimmerův tým získal odpověď na takto položenou otázku, dal se do sestavování teoretických matematických modelů. Základ jejich modelových situací tvořily dva systémy. Prvnímu z nich (podkorovému) přiřadili funkci velmi rychlých, ale nepřesných rozhodnutí, zatímco druhému (korovému) dali programátoři do vínku vyhodnocování více informací s porovnáváním více variant možných řešení. Tento systém byl přesnější, ale jeho rozhodnutí byla pomalejší.
Výsledek jejich modelování ukázal, že když je hrozba vysoká, jakou je například útok nebezpečného zvířete, je velmi užitečné mít rychlý, byť nepřesný systém, systém instinktů. Když ale k situacím, při kterých by se takový systém uplatnil, nedochází často, nebo jsou vztahy komplikované a podněty protichůdné, jako tomu ve společnosti se složitými sociálními kontakty je, „korový“ systém získává navrch.
Autoři z toho vyvozují, že jak se život stává složitějším, vyhodnocování informací před učiněním vlastního rozhodnutí vyvíjí evoluční tlak na mozek. Mělo by to vést k útlumu evolučně starších mozkových oblastí. Také ale zároveň dodávají, že pokud člověk bude žít v prostředí, kde pradávná nebezpečí ze strany zvířat budou přejímat jiné skutečnosti, příkladem takových rizik jsou řítící se auta na silnici, potom k atrofii autonomních systémů zajišťovaných vývojově staršími mozkovými oblastmi nedojde.
Na nejistý vývoj ohledně evolučního tlaku souvisícího s rozvojem mozku již upozorňovali i jiní autoři. Důkazy o tom, že momentálně vítězí blbost a ignorantství nad inteligencí a rozumem přinesli například Richard Herrnstein a Charles Murray. Jmenovaní tvrdí, že inteligence je dědičná a díky tomu je v ekonomicky rozvitých zemích na vymření. Ideu jejich knihy „The Bell Curve“ komentoval na Oslu J. Petr slovy: Chytrolíni si berou chytrolínky a s nimi pak zplodí sem tam nějaké to inteligentní dítě. Na druhé straně si „ne tak chytří“ berou „ne tak chytré“ a plodí s nimi kupy „ne tak chytrých“ dětí. Výsledkem je, že se chytrolíni ztratí v moři „ne tak chytrých“ a nakonec vyhynou. Už dnes je prý v USA patrná úzká intelektuální elita řídící zemi a „ne tak chytrý“ dav, který už ani nechápe „vo co de“ (podrobnosti zde).
Odpověď na otázku, zda se nám bude mozek zvětšovat, nebo zmenšovat, nedala ani tato studie. Sám autor Pete Trimmer závěry jejich modelování vyjádřil slovy: „Bude záležet na okolnostech“.
Pramen: University of Bristol.
Pete Trimmer, Alasdair Houston, James Marshall, Rafal Bogacz, Elizabeth Paul, Mike Mendl and John McNamara. Mammalian choices: combining fast-but-inaccurate and slow-but-accurate decision-making systems. Proceedings of the Royal Society B, 9 July 2008 DOI: 10.1098/rspb.2008.0417
Pete Trimmer, Alasdair Houston, James Marshall, Rafal Bogacz, Elizabeth Paul, Mike Mendl and John McNamara. Mammalian choices: combining fast-but-inaccurate and slow-but-accurate decision-making systems. Proceedings of the Royal Society B, 9 July 2008 DOI: 10.1098/rspb.2008.0417
Autorom príspevku je Josef Pazdera – ďalšie detaily nájdete na http://www.osel.cz
0,003
1,250
